Kdo jsme

Jsme občanské sdružení Nepálčata, o. s. – nezisková organizace, která pomáhá dětem v Nepálu dostat se ke vzdělání. Víme, že nespasíme svět, ale nesmíříme se s tím nedělat nic. 

Jakou máme vizi?

Chceme dávat nepálským dětem šanci změnit svůj život k lepšímu. Problémem Nepálu totiž není, že by jeho obyvatelé byli hloupí, líní a neschopní. Spousta Nepálců potkala západní turisty, udělala si obrázek o „našem světě“ a sní o tom, že by do něj mohla zapadnout. Chtěli by taky vystudovat, naučit se jazyky, cestovat a stát se manažery, programátory či konzultanty – jako my. S otevřeným myšlením i prostředky by mohli pomoct svým příbuzným, své vesnici, své zemi… Smůla je, že oni nedostanou šanci. Narodit se v zapomenuté vesnici v nepálských horách předurčuje člověka k tomu strávit celý život prací na poli a spánkem – v případě žen ještě rozením dětí, z nichž se zpravidla polovina nedožije dospělosti.

Přitom vymanit se ze zdánlivě začarovaného kruhu nemusí být pro šikovného Nepálce tak těžké – když mu někdo na začátku podá pomocnou ruku. O to se v občanském sdružení Nepálčata snažíme: aktivně hledáme snaživé a talentované děti, kterým umožňujeme studium v soukromých školách, které dosahují úrovně takřka jako u nás. Státní školství v Nepálu je totiž na velmi špatné úrovni. Zároveň se snažíme o zvyšování úrovně nepálských státních škol vysíláním dobrovolníků a materiální podporou. Přečtěte si více o tom, co děláme.

Jaké máme zásady?

• Šetříme peníze. Drtivá většina našich spolupracovníků jsou dobrovolníci a propagaci zajišťujeme přes mediální partnery.
• Šetříme čas. Konkrétním dětem se dostane pomoci hned na místě, odpadají rozsáhlé přípravné akce, které v mnoha organizacích polykají tolik peněz!
• Nevnucujeme se. Víme, že člověk nemůže žít život někoho jiného. Nesnažíme se „ovládat naše Nepálčata“ – jednoduše jim dáme šanci studovat, ostatní je na nich.
• Kontrolujeme výsledky. Zakladatelka a nyní předsedkyně občanského sdružení Nepálčata Michaela „Mysha“ Košťálová strávila v Nepálu jako dobrovolnice půl roku: „Učila jsem angličtinu ve vesnici, kterou už předtím charita podporovala. Jednou jsem tam ve skříni našla hromadu pastelek, asi nějaký sponzorský dar. Chtěla jsem je rozdat dětem kvůli učení barev a víte, co mi ředitel řekl? To je přece škoda! Snažím se, aby to s naší pomocí takhle nedopadlo. O dětech, které v Nepálu podporujeme, dostáváme pravidelně zprávy – víme, zda a jak prospívají na školách. Máme přehled, co přesně se s našimi penězi vloženými do pomoci v Nepálu stalo.“

Proč to děláme?

Protože nemůžeme vidět, jak je svět nespravedlivý. Zatímco na Západě se společnost postará, aby měl každý své životní minimum jisté, na druhém konci planety nic jako sociální dávky neexistuje a lidé musí dřít na polích nebo v továrnách. V prvním případě pak přežívají na tom, co vypěstují, v druhém drtivou většinu peněz spolknou obrovské nadnárodní korporace a dělníkům zbude minimum na jídlo a přístřeší.

Bezmoc. To je to slovo. To je to, co musí cítit každý, kdo se vydá do třetího světa a na vlastní kůži zakusí, jaké to je být neustále obklopený žebráky bez rukou a nohou, ušmudlanými dětmi s očima plnýma much a hromadami páchnoucího odpadu. Snažíme se zbavit toho nesnesitelného pocitu bezmoci.